Moje cesta k józe

Na první hodinu jógy (tenkrát to byla power jóga) jsem se dostala v podstatě omylem. Psal se rok 2010. Žila a pracovala jsem tehdy v Brně a měla jsem tu své oblíbené fitko, kam jsem nejčastěji chodila na lekce dance a step aerobiku, na bosu či na bodyform. Jedno odpoledne jsem takhle spěchala z práce, ale bohužel - dorazila jsem cca 7 minut před začátkem mé oblíbené lekce a ta už byla vyprodaná. Byla jsem z toho dost rozmrzelá, nechtěla jsem ten den cvičení vynechat. Další lekcí v pořadí měla být ona power jóga. Zaplatila jsem si tedy tu s tím, že 60 minut čekání využiju couráním po obchodech. Po necelé hodině jsem se do fitka vrátila a šla se připravit na svou první jógovou lekci v životě. Byla jsem tam trochu jako slon v porcelánu, vstoupila jsem do místnosti ve sportovních botách, zatímco ostatní se už bosí „povalovali“ po podložkách. Nedůvěřivě jsem se dívala na podložku, po které se mám pohybovat bosky… ještě abych tak něco chytla… Lektorka dorazila přesně na čas, zažehla na zemi několik svíček a pustila relaxační hudbu. Byla jsem z toho kapánek nesvá, do teď jsem cvičila jen na „tuc tuc“ a „dva tři“ „step back, double step, double step touch“. Zkrátím to. Po asi desátém psu hlavou dolů jsem byla vzteky bez sebe (i na sebe), že jsem za tohle utratila tolik peněz. „Tvl, další pes hlavou dolů,“ říkala jsem si nakvašeně. Nenáviděla jsem psa hlavou dolů!!! „Tak tady už mě nikdy nikdo neuvidí,“ mrmlala jsem si naštvaně, když moje první lekce power jógy skončila. Srolovala jsem „jetou“ erární podložku, mrskla jsem ji na kupu dalších erárních podložek, které se neuspořádaně válely v rohu fitka, a šla domů s pocitem, že jóga stojí fakt za prd. Dál jsem si jela svoje „tuctuc“, „double step touch“, „double knee up“, „side to side“ a tak dále.

O necelý rok později (2011) jsem v zaměstnání změnila pracovní pozici, změnila jsem i brněnské bydliště a začala také zčásti pracovat z domu v Havlíčkově Brodě. A s manželem jsme se pustili do stavby rodinného domu a o fyzickou aktivitu (hlavně o víkendech) bylo bohatě postaráno. Svoje „aerobiky“ jsem začala stále více zanedbávat, v práci jsem často zůstávala přesčas a nakonec mi vyšlo, že jestli se chci ještě občas podívat do fitka, na které jsem byla zvyklá, vychází mi v jejich rozvrhu pouze hodina – hádáte správně – power jógy. Rozhodla jsem se, že tomu dám ještě šanci. Ale popravdě, když se na ty jógové lekce dívám zpětně, vůbec jsem vlastně nevěděla, co dělám, proč to dělám a hlavně - nevěděla jsem, že to dělám úplně blbě. Že něco není asi úplně ok, jsem si uvědomila, když jsem se po jedné lekci převlékala v šatně. Na jednu z cvičících tam čekala její asi desetiletá dcera a ptala se: „Mami, proč jsi tak zpocená? Vždyť jste neběhali?“ Ta maminka jí odpověděla: „Když u toho správně dýcháš, tak se zapotíš.“ Ostřílení jogíni se teď asi úplně zhrozí, když napíšu, že jsem si pomyslela: „Jako tím jak dejchám, se zapotím?“ No prostě jsem byla tehdy s jógou úplně mimo mísu. Myslela jsem, že ji cvičím, ale byl to vlastně jen takový přesun z pozice do pozice a snaha tu pozici zvládnout podobně jako lektorka. Na druhou stranu je pravda, že lektorka příliš o dechu nemluvila. Nevysvětlovala, jak pozice s dechem propojit, což by kvalitní lektor dělat měl. Jasné, teď už vím, že jsou dechové techniky, které člověka během pár minut nakopnou a zase naopak jsou techniky, které dokážou nádherně zklidnit a zrelaxovat. Když to shrnu, moje jóga v období červen 2011 – duben 2013 bylo takový neslaný nemastný přesouvání se z „kobry“ do „psa hlavou dolů“. A mezitím nějakej trojúhelník nebo bojovník.

V dubnu 2013 jsem s power jógou skončila. A to na dlouhých 5 let. V dubnu 2013 jsem byla v 6. měsíci těhotenství a stále jsem na lekce docházela, ale jela jsem si to trošku po svým. Lektorka od začátku o mém těhotenství věděla. Teď zpětně bych jí asi vytkla další věc – neupozornila mě na žádnou pozici, kde by těhotenství mohlo být vážnou kontraindikací. Řídila jsem se tak sama vlastními pocity, co můžu a co už by asi bylo moc. Naposledy jsem se tedy v tomto brněnském fitku převlékala po lekci v polovině dubna. Bříško už bylo docela vidět a jedna paní se mě zeptala: „To ještě pořád chodíte cvičit? To jste teda odvážná!“ Nasadila mi brouka do hlavy. V hlavě se mi začalo ozývat ono „co kdyby“. Uběhl týden, měla jsem v plánu vyrazit na další lekci, ale po obědě mě začalo podivně bolet břicho. Do toho se pak ještě přidala bolest beder a bylo hotovo. Dostala jsem strach a na power jógu už jsem nikdy nepřišla.

Potom jsem si doma začala na YouTube pouštět videa s těhotenskou jógou a cvičila podle nich. To mi vydrželo do konce května, kdy mi doktor striktně zakázal veškerou pohybovou aktivitu kvůli riziku předčasného porodu. 1. srpna 2013 se narodila dcera a já se k józe vracela už jenom sporadicky prostřednictvím videí na YouTube. To pravé „jogové osvícení“ naplno přišlo až v průběhu roku 2018. Nebo chcete-li „aha moment“, kdy jsem si naplno uvědomila, že jóga je pro mě ta správná pohybová aktivita, ale zároveň i životní styl.

Když pročítám knihy a časopisy zaměřené na jógu nebo komunikuji s podobně „ujetými“ lidmi všímám si, že většina z nich k józe (podobně jako já) dospěla až časem. Já se józe 4 roky věnovala pouze sporadicky. Cvičila jsem sama doma podle videí na YouTube. Jenže během Vánoc 2017 mě život semlel natolik, že jsem se potřebovala znovu „nahodit“ a uvědomila jsem si, že musím začít žít a fungovat jinak. Týden před Vánocemi 2017 mi zemřela babička (můj poslední prarodič) a během svátků jsem už podruhé přišla o tolik očekávané miminko. První tři měsíce roku 2018 jsem se dostávala z nejhoršího. Co přesně se stalo, co bylo potom a co jsem prožívala, není tak úplně povídání o józe, ale třeba o tom někdy později také napíšu.

Koncem března na mě na internetu vyskočila reklama na hubnutí a dietní program. Chvíli jsem na tu reklamu zírala. Reklama mě lákala na úvodní konzultaci a sestavení dietního plánu s 20% slevou. Začalo to ve mně hlodat. S váhou jsem už delší dobu měla problém a moje dietní pokusy vždy skončily fiaskem (rozuměj dalším kilem nahoru místo dolů). Vzala jsem tedy telefon a vytočila číslo nutriční poradny. A tím se daly věci do pohybu. Pilně jsem zapisovala, co, kdy a kolik toho sním, kdy a jak dlouho jsem se hýbala a začala jsem do jídelníčku zařazovat věci, které jsem předtím téměř neznala (aneb co to je ten „tempeh“?). A vrátila jsem se k józe. Konkrétně k fitness józe. Na YouTube jsem záměrně vybírala videa, kde jsem už po pěti minutách instruktorku proklínala, protože mě pálily stehna, břicho, paže… ale tentokrát jsem to nevzdala. Jógu jsem cvičila alespoň 20 minut každý druhý den.

Po čase jsem si začala vedle fitness a power jógy vybírat i videa zaměřená na hormonální jógu. V češtině toho moc nebylo, a tak mě zachránila moje znalost cizích jazyků. V němčině jsem pod heslem „Kinderwunschyoga“ našla spoustu užitečných videí. Touhy po druhém dítěti jsem se totiž nevzdala. Pilně jsem cvičila jógové sestavy na harmonizaci hormonální soustavy, vyvářela nová jídla z nově objevených ingrediencí, zařadila jsem do jídelníčku o dost víc bílkovin, než jsem měla kdy před tím. V roce 2018 jsme také hodně cestovali, oba – já i manžel – jsme si tak nějak potřebovali oddechnout a vyčistit si hlavu. Podívali jsme se i s dcerkou do Vysokých Tater, Řecka, Rakouska a nakonec jsme jeden týden v září strávili v Itálii. No a na konci listopadu mi vyšel pozitivní těhotenský test. Tentokrát celé těhotenství probíhalo naprosto ukázkově, snad jen kromě nevolnosti, která trvala cca 7 týdnů. Po celou dobu těhotenství jsem cvičila jógu pro těhotné (opět podle videí na YouTube). Po celou dobu těhotenství jsem neměla jediný problém se zády, pánevním dnem nebo s trávením. Porod byl oproti tomu prvnímu možná i díky té józe o dost kratší. No kratší… 24 hodin s dcerou jsem srazila na 9 hodin…

Asi dva měsíce po porodu jsem se pomalu začala k józe vracet a začaly mě mnohem více zajímat souvislosti – jak lidské tělo funguje, na kterou část těla jsou jednotlivé pozice zaměřené, jaké typy jógy jsou, co je to ajurvéda, pranajáma, co jsou to čakry a podobně. Střih. V únoru 2022 se ze mě ofiko stává instruktorka jógy.